Tak zase jedna z řady asexuálních sobot. V předvečer máje prvního, v den ohňů a vína tekoucího proudem a rozvolňujícího všeobecnou morálku u vater, planoucích v kopcích, lemujících maloměsto, sedím v poměrné spokojenosti sám doma a chlastám víno, které v mém případě nic nerozvolňuje. Zítra bych měl políbit nějakou děvu pod kvetoucím stromem a dá se říct, že se k tomu ani v nejmenším nechystám. Až do dnes mě podobné situace docela znepokojovaly, hormony v tělech všech mně známých osob startovaly na zteč, já depresivně prožíval asexuální sobotu a rozhodně jsem si nemyslel, že jsem normální. Jak to, že mě moje hormony neženou do kopců k vatrám? A jak to, že když už mě někdy k nějaké vatře vyhnaly, v době, kdy vínem rozvolněné protějšky dávaly nepokrytě najevo, že jejich hormony dobývají jejich věže a bašty, tak ty mé se schlíple daly na ústup a vzbuzovaly svou pasivitou obecné pochybnosti o mé sexuální orientaci?

Dnes už mám jasno, přečetl jsem si totiž Lidové noviny a zjistil jsem, že asi patřím mezi nešťastníky se čtvrtým typem sexuální orientace. Tím prvním jsou heterosexuálové, tím druhým homosexuálové, třetím bisexuálové a my ostatní, kteří jsme svou netečností všem těm předchozím třem skupinám velice podezřelí, jsme asexuálové. Podle nějakého amerického průzkumu, na který se Lidové noviny odvolávají, nemělo za poslední rok 13 procent respondentů v posledním roce ani jeden sexuální styk. Pravda, to šokující číslo je zkreslené tím, že z průzkumu nevyplývá, kolik z těchto třinácti procent jsou lidé staří či nějak nemocní, zkrátka ti, kteří by třeba i chtěli, ale prostě nemohou. Podle tohoto průzkumu neměla dvě procenta dospělých ani jeden sexuální styk v životě a jedno procento zaškrtlo v dotazníku možnost "Nikdy jsem se necítil sexuálně přitahován k žádnému pohlaví". Trochu mě znepokojuje, že tím pádem "čistý" asexuál nejsem, protože bych nemohl v tomto případě zaškrtnout ani jedno, ani druhé. Nicméně nadpis celého článku zní "Šťastný život bez sexu" a to by skoro i sedělo, tudíž bych se oprávněně mohl hrdě hlásit mezi tu nakonec výzkumem odhalenou tříprocentní menšinu asexuálů a rvát se o svoje práva. Sociologové prý totiž podle článku v Lidovkách očekávají, že asexuálové budou muset podstoupit "boj za společenské uznání", tak jak ho podstupovali homosexuálové v sedmdesátých letech minulého století.

A tak zbrojím do boje za práva mých hormonů být totálně pasivní a předpokládám, že na maloměstě jde o boj předem prohraný, protože pasivní hormony jsou prostě divné.

Anebo si naleju čistého vína a přiznám si, že bych býval sice nějak sexuální rád i byl, ale jsem tak neskutečně líný, že v té lenosti nejsem ochoten se zvednout a jít do kopců k vatrám a v mé ještě větší lenosti považuju za neskutečnou námahu otevřít pusu a říct nějakému vínem rozvolněnému protějšku "Pojď si vrznout".

A tak jsem rozhodnutý: začínám podstupovat boj za společenské uznání pátého typu sexuálně orientovaných - typu neskutečně líných. 

zdroj: http://blog.lide.cz/dankruml/2005/04/30/6