|
šťastný život bez sexu
Květen,
měsíc lásky, je některým lidem zcela lhostejný. Po fyzické stránce jsou
naprosto zdraví, a kdyby chtěli, mohli by sexuálně žít stejně jako zbytek
populace. Jenže asexuálové nechtějí. Sex jim nechybí a jsou bez něj spokojení.
A sexuálové
tvoří podle posledních výzkumů stejně početnou skupinu jako homosexuálové.
Někteří odborníci v nich vidí typ sexuální orientace, o němž jsme donedávna
neměli tušení.
Sex jako algebra
"Sex je pro mě něco jako algebra," svěřila
se čtyřicetiletá americká novinářka. "Chápu ho, ale nezajímá mě. Neprožívám ho
zdaleka tak silně jako ostatní lidé," dodává. Lidí s podobně chladným vztahem
k sexu mezi námi žije překvapivě hodně. Nejsou to asketové potlačující v sobě
přirozené potřeby. Nejsou impotentní. Přesto se jim žije lépe bez jakýchkoli
náznaků sexuálního chování. Neberou život bez sexu jako újmu, je jim tak fajn.
Proto se o
ně nijak zvlášť nezajímali psychiatři, kteří znají duševní poruchy projevující
se nedostatečnou pohlavní touhou. Ty se objevují v dospívání a u postiženého
můžou přetrvávat po celý život. Za poruchu odborníci tento stav považují v
případě, že jím postižená osoba trpí. To ale pro asexuály, jak tito lidé sami
sebe označují, neplatí.
Ti jsou se
svou životní situací navýsost spokojení. Vyrůstají bez nejmenší potřeby chodit
na rande, vodit se s někým za ruku, líbat se nebo se milovat. Při pohledu na
rituály námluv u druhých nechápou, "co na tom ti lidé mají". Donedávna nikdo
netušil, kolik asexuálů mezi námi žije. K jejich "zviditelnění" přispěl
internet, kde mnozí hledali odpověď na otázku, proč se svým vztahem k sexu
liší od drtivé většiny populace. Největší skupinu shromáždil kolem svých internetových
stránek dvaadvacetiletý Američan David Jay.
Sám je
typickým příkladem asexuála. Nikdy neměl pohlavní styk, nikdy ho nikdo
pohlavně nepřitahoval a nevěří, že tenhle pocit někdy zažije. Neznamená to, že
by se mu nelíbila děvčata. V tom je David stejný jako každý jiný kluk v jeho
věku. Jenže jeho zájem končí u citů. Fyzická stránka vztahu mezi mužem a ženou
mu nic neříká.
Čtvrtý typ sexuální orientace
Asexuálové tvoří relativně pestré
společenství a v projevech asexuality se výrazně liší. Někteří se jasně
orientují na opačné pohlaví, ale absolutně je nezajímá pohlavní stránka
vztahu. Na druhém pólu stojí lidé, kteří sice pociťují pohlavní touhu, ale
nepřitahují je muži ani ženy.
Taková
různorodost naznačuje, že existuje široké spektrum příčin asexuality a jejich
odhalování nebude snadné. Věda už ale fenomén asexuálů zaznamenala a objevují
se první seriózní studie, které se tímto problémem zabývají.
"Zatím
neexistuje ani oficiální definice asexuality," připouští Anthony Bogaert z
Brock University v kanadském St. Catherines, jeden z průkopníků výzkumu na
tomto "neoraném poli". Výzkum lidské sexuality podle něj pohánějí především
obavy z pohlavně přenosných chorob a z těhotenství nezletilých. "Strach z
těchto jevů zaručuje výzkumu lidské sexuality příliv peněz," říká přední
americký psycholog Edward Laumann z University of Chicago.
Asexuálové
nejsou z tohoto hlediska zajímaví. Jejich nechuť k sexu je zárukou, že k
rizikovému jednání nepřispívají. Zřejmě i proto jim dlouho nikdo nevěnoval
pozornost. V současnosti ale vedou odborníci bouřlivé diskuse o tom, jestli by
pro asexualitu neměli vyčlenit zvláštní "šuplík". Vedle většinových
heterosexuálů, které přitahují jedinci odlišného pohlaví, homosexuálů
tíhnoucích k protějšku stejného pohlaví a bisexuálů vyhledávajících partnery
obou pohlaví by asexuálové představovali čtvrtý typ sexuální orientace.
Asexuální ovce
O tom, že asexualita představuje zcela
reálný fenomén, svědčí pokusy na zvířatech. Tento jev se v přírodě vyskytuje
častěji, než by se na první pohled zdálo. První náznaky takového chování
zaznamenali biologové už v osmdesátých letech u laboratorně chovaných potkanů
a pískomilů. Všimli si samců, kteří nejevili nejmenší zájem o samice.
Tito
"chladní hoši" tvořili plnou osminu samčí populace. Vědci pojali podezření, že
může jít o zvířecí homosexuály.
Na experimenty, které by tuto teorii prověřily, ale nedošlo z ryze praktických
důvodů. Dospělí samci jsou agresivní a nelze je umístit do společné klece bez
rizika vážného poranění ve rvačce.
V
devadesátých letech se problémem asexuality začali zabývat američtí vědci hned
tří výzkumných institucí. Experimenty probíhaly v US Sheep Experiment Station
v Dubios ve státě Idaho, na Oregon State University v Corvalisu a na Oregon
Health and Science University v Portlandu. Jako modelové zvíře jim sloužila
domácí ovce.
Vědci
zjistili, že zhruba desetina mladých, ale pohlavně dospělých beranů nejeví
žádný zájem o příslušnice opačného pohlaví. Zhruba dvě třetiny z nich měly
zájem o páření s jinými berany. Chovali se tedy jako homosexuálové. Třetina se
však nepokoušela pářit ani s příslušníky stejného pohlaví.
"Neměli o
páření nejmenší zájem. Byli to stoprocentní asexuálové," říká Frederick
Stormshak z Oregon State University. Oregonští berani ze své asexuality
nevyrostli. I po letech zůstávali k páření zcela neteční. Přesto si autoři
těchto studií dobře uvědomují, jak ošidné je přenášet výsledky výzkumu na
zvířatech na člověka a na jeho sexuální orientaci zvlášť.
Další tříprocentní menšina?
Někteří
vědci proto pátrají po známkách lidské asexuality ve výsledcích průzkumů
pohlavního života velkých populací. Z nich například vyplývá, že v USA nemělo
13 procent všech dospělých za poslední rok ani jeden pohlavní styk. Převažují
mezi nimi ale lidé, kterým brání v sexu vysoký věk nebo zdravotní stav. Dvě
procenta dospělé americké populace nemají pohlavní styk ani jednou za život. V
tomto případě ale zase není jasné, kolika z nich tato situace vyhovuje.
Přesvědčivější důkazy o existenci lidské asexuality získal v roce 1994 Anthony
Bogaert při průzkumu mezi 18 000 obyvateli Velké Británie. V části dotazníku,
která se zabývala sexuální orientací, byla uvedena i možnost "Nikdy jsem se
necítil sexuálně přitahován k žádnému pohlaví". Bogaerta zaskočilo, že tuto
odpověď zaškrtlo v dotazníku jedno procento dotázaných.
Výskyt
asexuality se dostal řádově na stejnou úroveň jako homosexualita, k níž se
hlásila tři procenta tázaných. Výzkum mladé americké psycholožky Nicole
Prauseové z Indiana University naznačuje, že kritérium "nikdy neměl pohlavní
styk" může být pro podchycení asexuality zavádějící. Ve svém výzkumu Prauseová
prokázala, že mnozí asexuálové mají pohlavní styk, i když jim "to nic neříká".
Přemáhají svou nechuť jednoduše proto, aby se neodlišovali od většinové
společnosti.
Pokud
počínající výzkum potvrdí asexualitu jako čtvrtý typ sexuální orientace, čeká
asexuály "boj za společenské uznání". Mnozí sociologové vidí v tomto procesu
obdobu hnutí, jež vedli za respektování své sexuální orientace od počátku 70.
let dvacátého století homosexuálové. Pozice asexuálů ale nebude tak svízelná.
"Asexualita
není tak kontroverzní jako homosexualita. Nikoho neodpuzuje, spíš nepřitahuje
pozornost lidí," říká kanadská psycholožka Elizabeth Abbotová z University of
Toronto. "Možná už brzy začneme považovat za celkem normální, že někdo žije
spokojeným životem bez sexuálního partnera."
Asexuálové
považují za nejdůležitější vysvětlit heterosexuální většině společnosti, že
jejich nezájem o sex není duševní choroba, že jim samotným jejich situace
vyhovuje a cítí se šťastní i bez sexu. Mnozí asexuálové touží po dětech, ale
mají vzhledem ke své orientaci problémy s jejich početím. Někteří řeší tuto
svízelnou životní situaci umělým oplodněním.
Lidové
noviny, 30. 04. 2005, Jaroslav Petr; biolog
|